Bradlo - Moravský Blaník - povídání o čertech

Dávno tomu, co svět bývával placatý a dobro a zlo mělo svůj daný řád.
V malé vesničce pod doškovou střechou vyrůstal chlapec šikovný a nebojácný. Na co chytnul, to rozkvetlo, na koho se podíval, ten se musel usmívat.
Na opačném konci vesničky, ve statku plném koní, kraviček a čeládky, co jim podstrojovala, rostla do krásy panenka jako květ.
Vesnička nebyla veliká, tak co se divíte, že tihle dva mladí, krásní lidé se jednoho dne potkali a zahleděli se do sebe.
Chlapec se jmenoval Jeroným a dívenka Baruška.
Jeroným byl chlapec pracovitý, nápaditý a Barušku měl upřímně rád, Baruška byla děvče ze statku a uměla se postarat o celé hospodářství. Smůla byla, že Jeroným žádné hospodářství, o které by se Baruška mohla starat, neměl.
No, a jak to v těch dobách chodilo, kdo nic neměl, nemohl koukat po majetku těch, co ho měli.
A tak Jeroným smutnil a pracoval, aby mohl Barušce aspoň něco nabídnout, jenže pantatínek statkář viděl, že Barušku neuživí a statek přivede na mizinu. Proto si nepřál, aby se mladí lidé nadále stýkali, ba co víc, aby si byli blízcí a plánovali společnou budoucnost.
Takhle jednou, bylo to v parném létě, pokosená sena na loukách omamně voněla, Jeroným si ležel pod svojí doškovou střechou a smutnil po Barušce. Nevěděl si rady, jak by on, chudý tesař, mohl přijít k penězům, aby se pantatínek statkář nechal obměkčit a Barušku mu dal za ženu.
A jak tak kouká na vlaštovčí hnízda pod střechou, vlaštovky přinášejí do domu štěstí, to nevíte? Tak ho napadla hříšná myšlenka, já poprosím samotného ďábla o peníze, majetek a statkáři ukážu, kdo jsem!
No jo, myšlenka ho napadla, ale kde toho ďábla sehnat a jak ho přesvědčit, aby mu ty peníze dal?
Stejně nemohl spát, tak vyšel před chaloupku, koukal na zářící měsíc nad placatou zemí a zadumaně šlapal po vonících polích až k starému, hustému lesu za vesnicí. Ani si nevšiml, že se před ním větve prastarých smrků a modřínů rozestupují a pouští ho do svých tajných zákoutí. Měsíc stále svítil, ale les se stával hustší a temnější a Jeroným zadumanější a nepozornější.
A jak tak klopýtá po jehličí, najednou palouček uprostřed lesa, studánka a vůně, o jaké se Jeronýmovi ani nesnilo. Skloní se nad studánkou, napije se a slyší: „Buď vítán v mém království, mistře Jeronýme. Co Tě sem přivádí?“
Jeroným byl chlapec nebojácný, ale tohle s ním přece jenom hodně otřáslo.Kouká, kouká, kdo ho to vítá a vidí, stojí před ním mládeneček jako lusk. Zelená kamizolka, klobouček a za krempou péro snad z orlíčka, či jakého povětroně.
„A tož, Jeronýme, našel jsi mě, našel?“
„Tak Ty jsi sám ďábel ze zdejších lesů?“
No, popovídali si, probrali všechny záležitosti placaté země, pobavili se o všech jejích obyvatelích a došli k závěru, že opravdu, ten, co nic nemá, ani nic neznamená a že Jeroným bez peněz Barušku nedostane.
Už bylo nad ránem, tak ďáblík povídá: „Jeronýme, já Ti mohu pomoci, ale tož to víš, zadarmo ani kuře nehrabe, co dáš?“
Jeroným, že nic nemá. A ďáblík: „A duši, tu máš?“
„No, mám, čerte z hustých lesů, a co s tím?“
„Dej mi ji, já budu mocný!“
„Čerte, duši Ti dám, když Ty mi dáš Barušku, pak budu mocný i já.“
A tak se dohodli. Čert dá peníze, majetek a moc Jeronýmovi a Jeroným mu dá svoji duši. Ale jak to v té placaté zemi chodilo, nikdy to není bez podmínek.
Takže Jeroným dá čertovi svoji duši, pokud čert za rok a den, v tu samou, kouzelnou noc, postaví na stejném místě, na paloučku u studánky, hrad. Mocný hrad. Rozhodující bude ranní zakokrhání kohouta, když do té doby bude hrad postavený do posledního kamene, tak Jeronýmova duše propadne ďáblu. 
Jeroným se vrátiíl do vesničky jako mocný pán. Barušku dostal za ženu a měli se rádi a byli šťastní. Rok byli šťastní.
Nojo, ale rok uběhl jako voda a co? Jeroným se bál. Hodně se bál, taky jo, měl co ztratit. Teď už nejenom Barušku, ale i malou Barušku a malého Jeronýmka, to bylo jejich největší štěstí.
A tehdy, v  té placaté zemi, chodil pán a kupoval kohouty. No, řeknete si, proč to sem píšu, ale vždycky je něco pro něco.
Kohouti vymizeli, z celé vesničky a i z celého okolí.
Přišla noc, kdy měl Jeroným ztratit svoji duši. Čertisko se domluvilo se všemi svými soukmenovci a nosili kameny a stavěli hrad.
A věděli, že kohout nezakokrhá a nezakokrhá, protože všechny kohouty v okolí vykoupili a odnesli až na kraj světa.
Jeroným nespal. Zase šlapal po vonících senách až k hustolesu a smutnil, dnes už jen o tom, že má co ztratit.
Čertiska lítala nad hlavou Jeronýma a pekelně se smála: „Jeronýme, za chvíli jsi náš!“
A kohouti nekokrhali a nekokrhali. Taky, jak by měl jakýkoliv kohout kokrhat, když tam žádný nebyl.
A Jeroným viděl, že jeho štěstí končí a že Baruška a malá Baruška a malý Jeroným, tak že nebudou mít tatínka, a to v té placaté zemi byl veliký hřích.
A letělo poslední, to nejmenší, čertisko se závěrečným kamenem, tím úplně posledním, takovou třešničkou na dortu, a tím by byl celý hrad dostavěn.
A najednou....kykyryký...kogedudledůůů...kykyrykykýýýý.....
Co to?
Čertisko kouká, to nemůže být kohout, všechny jsem skoupil, co to je?
Ale neskoupil.
Jediný člověk, co mu kohouta neprodal, byla maminka Jeronýma a tenhle kohout ho zachránil.
A tak Jeroným o svoji duši nepřišel a o Barušku a malou Barušku i o malého Jeronýmka taky nepřišel, jen přišel o majetek, co mu čertisko zprostředkovalo. Nojo, ale tohle už mu bylo opravdu úplně ukradené, svého štěstí dosáhl, tak co.

No, a ten nedostavěný hrad, tak to je tahleta skála, co ji nazýváme Bradlem a Moravským Blaníkem, protože je tady u nás a máme to tady rádi a je tady krásně. A je tady plno štěstí a lásky.








                                       















                         
                           







































u nás a je to tady tajemné a máme to tady rádi.
Share on Google Plus

About Marie Kanak

Jmenuji se Marie Kaňáková, pocházím z Olomoucka, miluji fotografování, hory, přírodu, ráda cestuji a ze svých cest se s Vámi ráda podělím o své zážitky v podobě krátkých textů a mých fotografií.