Vodopády Stříbrného potoka - Nýznerovské vodopády

                 Nýznerovské vodopády na Stříbrném potoce           

  Za deště, mlhy a podzimních plískanic putujeme do divočiny hledat dobrodružství, zázraky přírody a krásu zapomínaných koutků našich hor a lesů.

                            

                                              R y ch l e b s k é   h o r y


                                                   Stříbrný potok.

Prší, teplo vypadá jinak, ale voda v potoce zpívá píseň, pojď hledat můj pramen, pojď dál, tam kde se rodím, pojď za mnou a já ukážu všechny krásy této krajiny, tajemství, která ve městě nenajdeš. Lesem se nese ševelení větví stromů, občasný hlas nesmělého ptáčka, co se nemůže rozhodnout opustit zdejší nádheru a vydat se do teplých krajů, a tiché pleskání kroků osamělého poutníka, hledajícího ztracený sen.


          A hukot vody. Zprvu vzdálený, ale pomaloučku se přibližující a oznamující něco nečekaného.


Větvemi stromů probleskuje stříbrná a bílá  pěna nad potokem.


A pak, najednou, člověk se zastaví, zatají dech a tiše kouká, tiše se dívá a nevěří svým smyslům, dostal se do pohádky? Za tajemnými skřítky a vílami, někam, kam je vstup povolen jen s jejich svolením?


Nebo snad našel vstupní bránu do pekel? Čerti zuřili nad zdejším klidem, mírem a krásou a se vztekem, zlobou a nenávistí zničili poklidný tok horské bystřiny a otevřeli peklo?


Ale ne, to se jenom vody tichého potůčku rozhodly si trochu zaskotačit, poznat, co je to adrenalin a spustily se úzkou soutěskou po kaskádách a skalních stupních hluboko dolů, do údolí, aby se zase zklidnily a našly zatracovaný, avšak znovu hledaný a potřebný klid a mír.


Horská bystřina, Bučinský potok, trochu bojácná a ne tak odvážná, jako Stříbrný potok, mu nabízí své vody a zvědavě se ptá, jaké to je, být tak neohrožený a prožívat stálé dobrodružství.


A tiše poslouchá pohádku o skalním kotli plném stříbrných vod, kam ve dne chodí lidé obdivovat skrytou krásu a v noci lesní zvěř pít. 


           Kam už se zkrocená a spoutaná voda nemůže nikdy vrátit a po čem bude navždy toužit a snít.


Pohádku o kotli plném vod, které hlídá prastarý vodník, dobrosrdečný a s láskou ke všemu živému. Svoje hrníčky už má jen, aby uvařil zmrzlým poutníkům bylinkový čaj, aby vzpomínali na návštěvu u něj s touhou, ho znova navštívit.


Je osamělý se srdcem plným snů se vydat se stříbrnými vodami tam někam dál, dolů do civilizace, a tak teskně sedí na dně kotle a hledí do padajících a hučících vod.


A představuje si, jaké by to bylo, kdyby se i on jednou jedinkrát odvážil opustit svůj domov a vydat se hledat štěstí s vodami jeho milovaného potoka.


                                                                  Neodejde, jen sní.


                                     A poslouchá nejkrásnější píseň svého předlouhého života.

 

Náhodný host ho s tichým rozloučením pomalu opouští, ještě jednou se otočí, zamává a popřeje hodně stříbrných vod a společnost zdejších víl a skřítků pro zahnání osamělosti.


Vystoupá vzhůru, nad čertem odhozenou skálu, znovu nahlédne na dno stříbrného kotle a pomalu kráčí do míst, kde se vody rozhodují vykonat svůj odvážný a divoký čin a vrhnout se střemhlav do soutěsky.


S klidem v srdci jim dopřeje jejich kaskadérský zážitek a pomalu stoupá hledat jiné dobrodružství, jinou pohádku a jiný sen nahoru do kopců, do hor, vysoko ke hřebenům, snad najde, co hledá.









Share on Google Plus

About Marie Kanak

Jmenuji se Marie Kaňáková, pocházím z Olomoucka, miluji fotografování, hory, přírodu, ráda cestuji a ze svých cest se s Vámi ráda podělím o své zážitky v podobě krátkých textů a mých fotografií.