Zoufalý, smutný pán, co bývával zneuznán... - pověst o rytíři Vavřinci Toulovci z Třemošné


Rytíř Vavřinec Toulovec z Třemošné

       Kdysi dávno, na pokraji věků, se v malé, chudé, zemanské tvrzi narodil silný, zdravý a čilý chlapeček. Rodiče byli šťastni a tak, jako všichni rodiče světa, si přáli pro svého synka jen to nejlepší.  
       Když hoch trochu povyrostl, poslali ho do světa, za vzdálenými příbuznými, aby získal vzdělání a moudrost, rozhled a schopnost spravovat ten malý majetek, co mu, až přijde čas, odkáží. 
       Hošík to byl bystrý a vnímavý, a tak se není co divit, když dorostl v moudrého mladého muže. Plný elánu se chystal vrátit do rodného kraje, aby ho pozvedl a zvelebil, pro dobro nejen své, ale i místních lidí. 
       Projížděl krajem na vzácném koni, cizokrajně oblečen a s trochou toho bohatství, co si dokázal v cizích službách nahospodařit. Brzy se dostal do labyrintu skal, skalního bludiště, nedaleko svého domova. Znal temnou pověst zdejšího místa, o loupežnících a zlodějích, co přepadávají pocestné a berou jim jejich majetky, ale nebál se. Byl silný, mladý, neohrožený. 
       A jak tak projíždí krajinou, vyběhne mu pod kopyta koně vyděšená dívčina. Šaty roztrhané, vlasy rozcuchané, děs a hrůzu v očích, ošlehaná trním, špinavá od hlíny, no, poznal Vavřinec, že je v nesnázích. 
       "Pane, pomozte, prosím, nebo mne dostane sám zdejší loupežnický náčelník za ženu." 
       A tak Toulovec podal ruku dívce, pomohl jí k sobě, na koně a tryskem s ní ujížděl ze skal dolů k lidem a k domovu. Poznal v ní svou dávnou družku dětských her, vzpomněl si na její zvonivý smích, na jas v očích a na náklonnost, co oba k sobě cítili. Vzpomněl si na dávné dětské sliby, že až dospějí, stanou se manželi. 
       Stará láska znova vykvetla, mladí zamilovaní lidé si slíbili věrnost a byla veliká a slavná svatba. 
       Tady by mohl celý příběh končit, kdyby se jednalo o pohádku a ne o skutečný život.
       Lapka a loupežník ze skal žárlil, zuřil a plný nenávisti vyhlásil Toulovcovi pomstu.  Ale protože to byl ve své podstatě člověk podlý a zbabělý, tak se rytíři pomstil ne činy, ale pomluvami. Pomalounku, polehounku šířil po kraji zvěsti, že právě rytíř Vavřinec Toulovec je oním tajuplným a nenáviděným lapkou ze skal a lesů. 
       Že to on okrádá pocestné, kupce a nevinné poutníky na cestách skalním městem. Že jeho bohatství je získané nepoctivě, násilím, krutostí a zlem. 
       Ačkoliv všichni mohli vidět, jaký je Toulovec šikovný hospodář, jak zvelebuje své sídlo, jak se mají jeho poddaní dobře, tak pozvolna začali věřit šířeným pomluvám, no, znáte to přeci: není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.
       Z rytíře se začínal stávat vyvrhel. Přátelé, známí se začali odvracet, když se s ním měli potkat, poddaní se ho začali děsit a bát.
       Něco z šeptandy se mu doneslo, něco se doneslo jeho ženě a začalo je to oba soužit. 
       Ať dělal Toulovec, co chtěl, tak se na něj lidé z jeho okolí dívali stále s větším odporem. 
       Zlé slovo zaselo své sémě, rostlo do prostoru, mohutnělo a sílilo a Vavřinec se trápil a zoufal si. 
       Roky utíkaly, jako voda v kouzelných potůčcích pramenících pod mohutnými skalami, Toulovec bojoval o svoji pověst, nevzdával se, ale proti pomluvě nezvítězíš. Stával se z něho zoufalý, starý pán, opustil své sídlo a odstěhoval se do města, aby se stal měšťanem. Jenže pomluva ho dostihla i zde. Slýchával, jak ve skalách má ustájené koně, několik městských maštalí by se jimi zaplnilo, jak v jeskyních ukrývá hrnce plné nakradených pokladů a v borůvčí spí armáda jeho vojáků, lapků a všelijaké verbeže, chátry, holoty a pakáže.
        Toulovec byl dobrým hospodářem, bohatým měšťanem a citlivým člověkem. Viděl bídu a neštěstí lidí okolo sebe, viděl nemoci a bezmoc a ve snaze jim bránit vybudoval ve městě špitál. Všechnu svoji zbývající sílu, chytrost, bystrost, elán, známosti a styky věnoval svému poslednímu snažení. 
       Tak se mu konečně podařilo se zařadit mezi uznávané měšťany a smutnou pověst o svém loupežnictví zahalit závojem zapomnění. 
       Nám zůstala pohádka a je čistě na nás, čemu budeme věřit a o čem budeme snít. ale do míst jeho mládí a jeho života se podívat můžeme. I ty borůvky si nasbíráme. 
       Pojďte, zvu Vás na prohlídku.
        
       





























Share on Google Plus

About Marie Kanak

Jmenuji se Marie Kaňáková, pocházím z Olomoucka, miluji fotografování, hory, přírodu, ráda cestuji a ze svých cest se s Vámi ráda podělím o své zážitky v podobě krátkých textů a mých fotografií.