Horami Hané



                                          Hanácké hory

       V těch našich Hanáckých horách žil byl, kdysi dávno tomu, muž. Statný byl, chytrý a bohatý. Přičinlivý a závistivý, měl statky i polnosti, měl truhlu plnou peněz, ale bylo mu to málo. Chtěl žít v zámku, v kráse i s noblesou, která mu chyběla.
       Našel si nádherné místo s vyhlídkou na naši klidnou Hanou a začal budovat. Nejprve se pustil do stavby většího stavení, ale touha po přepychu ho hnala k dalším přístavbám, až ze stavení začal vznikat menší zámeček.
       To už zaměstnával architekty i stavitele, všelijaké rádoby umělce, které platil přímo královsky. a prostí lidé, co mu zámeček stavěli, tak na ty šel s dráby a karabáčem.
      O jeho štědrosti vůči všemožným šarlatánům se povídalo po celém světě a není divu, že za ním přicházeli noví a noví a nutili mu svoje výtvory.
      A muž rozhazoval ze své truhly, o které mu jeden z vykuků na jeho dvoře navykládal, že je bezedná, plnýma rukama blyštivé zlaťáčky. Jenže ty byly samozřejmě kulaté a rozutekly se mu, až v truhle zůstal jediný, poslední, zapomenutý zlaťák.
      Stavení nedostavěno, co teď? Dělníkům platit nemusí, ale co ti navonění panáci, co mu velkopansky radili, jak má jeho nové sídlo vypadat?
      Seděl tak a dumal, kde vzít a nekrást. A jak už to tak bývá, vzpomněl si na čerta. Čerte, poraď, pomoz, kde vzít na další stavbu peníze? Muž sedí ve své světnici, před sebou džbán s pivem, na stěně tikají hodiny a blíží se půlnoc. Přichází ďábel sám. Nuž co, chceš radu, nežádáš peníze ode mne, chceš vědět, kde je vzít a nekrást, za takovou radu po tobě nemohu žádat úpis na duši, ale jestli sám sebou dané podmínky porušíš, tvá duše mi propadne a nic s tím neuděláš. Budeš můj. Už navždy. Poradil muži, že dole v údolí, na rovině, žijí muž a žena, co mají dostatek peněz a budou ochotni mu peníze jako investici půjčit. S tím, samozřejmě, že je muž zúročí a zúročené vrátí.
      Vydal se za nimi, dohodli se. Zase byla plná truhla na rozhazování, zase bylo z čeho stavět. Jenže stavba nebrala konce, taky proč, když královsky platil, a zisky byly zatím v nedohlednu. A ti dva z údolí viděli, jak se jejich jmění nezhodnocuje, ale mizí v nenávratnu. Na milého stavitele si došlápli. Vrať nám, co jsi slíbil, už vypršel čas, chceme své peníze zpátky.
      Muž neměl, z čeho jim vyplatit jejich nárok.  Prosil o posečkání, stavba se blíží ke konci a on vše vrátí. Jen potřebuje na dokončení ještě nějaký peníz.
      Uměl mluvit, dobře uměl mluvit, a tak dostal další peníze. Opakovalo se to delší dobu, až došla trpělivost těm dvěma důvěřivcům a znova navštívili skoro zámeckého pána.
      Jenže ten peníze neměl, ani je už neměl kde vzít, prosil, sliboval, ale tentokrát jeho výmluvnost už nezafungovala.
      Muž s ženou tvrdě požadovali vrátit dluh i s úroky. Jestli jim nevrátí, co je jejich, přijde o zámek a všechno, co dosud vybudoval. A vyženou ho o žebrácké holi.
      Z pozice své moci, síly a nedotknutelnosti, ze strachu, že ztratí vše jemu drahé, muž vytáhl zbraň a sprovodil je ze světa. Zabil je, zavraždil. Zničil lidské životy.
      Sám ďábel s divokým a krutým smíchem si milého muže odnesl do svého království. Sám jsi porušil, co jsi slíbil, tvá duše mi propadla.
      A tak vznikají pověsti.
      Pojďte se podívat do míst, kde se vše odehrávalo, pokud si to nevymysleli někde večer na přástkách.


                           





                           




























Share on Google Plus

About Marie Kanak

Jmenuji se Marie Kaňáková, pocházím z Olomoucka, miluji fotografování, hory, přírodu, ráda cestuji a ze svých cest se s Vámi ráda podělím o své zážitky v podobě krátkých textů a mých fotografií.